Biografie

Martin Došek

narozen 8. 4. 1967

v Pardubicích

 

Vlastní tvorbou se zabývá od svých 20 let, své koláže pravidelně vystavuje od roku 1993. Od roku 1998 pracuje jako kreativní ředitel agentury MAXX Creative.

Koláž měli rádi surrealističtí básníci, dovolovala jim vstoupit do stejných snových vod, do jakých vstupovali malíři – aniž by potřebovali cokoli jiného, než stříhat, lepit a používat fantazii. Koláž je pravou technikou surrealistů, spočívá v dovednosti ukrást zobrazené věci její původní identitu a věnovat jí identitu novou, mnohem zářivější, s novým vražedně sexy příběhem. Autor v koláži dokáže vystihnout cosi fenomenálního, spojeného s tajnými sny, věčnými archetypy, ztraceným věděním, on ví, kudy se ubírá lidská obraznost. Martin Došek vytváří a vystavuje koláže od devadesátých let. Materiál vybírá mezi časopisy, jejichž vizuální stránka obsahuje nedávný obraz našeho světa, umí v nich nalézt esenci dějů, vztahů a skrytých vazeb. Sám svou podobou do slavných obrazů vniká z pocitu empatie, jako einfühlung, vcítění a v první řadě pro zábavu.

V kolážích se opakuje několik silných témat, jedním z nich je femme fatale, Salomé, osudová zrádná žena, známe ji z grafik symbolistů a z noirových filmů. Ženská hlava v pozadí koláže Sol je sluncem, explozí, katastrofou i jejím původcem, rozmarnou božskou bytosti. Rádi se necháme  přenést do blízkosti hvězd, k počátkům nesmírného vesmíru. Vznik života a teorie chaosu jsou stejně tajemné a neuchopitelné jako lidské vztahy nebo krása. Koláže nás vedou snem o Ráji, o Utopii, ztrácíme se v moři s plejtváky a nymfami, doprovázíme letce objevitele, poutníky ztracené na cestách do dálav i do hlubin podvědomí. Vstupujeme do intimního hájemství sexu a malých bolestí, jsme odkázáni na filmy, dominantní příběhy civilizace a umělecké masterpiecy. Postupy jsou filmové: vnoření, interakce, fragmentace, neukončenost, kontinuita, smyčka, nadrealita… 

Koláže devadesátých let oplývají temnou atmosférou a figury na nich zaplňují formát. Pozdější kompozice jsou víc fragmentární a ostře barevné. Každá koláž působí jako střih klipu k písni, film puštěný v čase najednou nebo velmi přesná vzpomínka na půlnoční sen. Martin Došek se věnuje koláži, protože je zcela svobodná. Přes nalepené obrazy maluje a píše, není to pop-artová dekoláž, ale pravá a poctivá surrealistická oldschoolová obsese. 

                                                                                             Martina Vítková, říjen 2019

Hraju si, říká Martin Došek s tajemným úsměvem, kterým avizuje a zároveň stvrzuje  nechuť jakkoli jinak komentovat svoji tvorbu. Tím více evokuje paralelu s holandským malířem Hieronymem Boschem, který bývá označován za surrealistu 15. století. Stejně  jako Bosch nedával nahlédnout do svého nitra, a chrlil obrazy, které prezentovaly magii středověku se vším co obnášela, se syrovostí jdoucí až na kost, lepí  Došek jednu koláž za druhou s neméně naléhavým mementem.  Defilé  žen či dívek na jeho kolážích, respektive jejich absolutní adorace (zbožné uctívání, nikoli zbožňování) při totální absenci mužů, (vyjma svatých)  jejichž falická přítomnost se omezuje pouze na roztodivné opeřence evokuje únik do falešného ráje, který nemůže vést jinam než ke zkáze lidstva. Naštěstí je surrealismus avantgardní umělecký směr, který nemá nic společného s konvenčními logickými schématy, a vnořuje nás do fantastických představ a snů. Ovšem síla Doškových minimalistických koláží spočívá v tom, že klidně uvěříme, že svatého Sebastiána ubodala k smrti za jízdy v limuzíně nějaká kurtizána anebo že jednorožec je vlasatá blondýna. Hříchy lidstva od dob středověku nijak nepoklesly, možná právě naopak, přesto Poslední soud ne a ne přichází.  Možná právě bizarní kombinace snu a reality, života a smrti nám umožňuje přežívat nepřežitelné.

                                                                                             Jarmila Kudláčková, září 2008 

 

Jdu po pocitu. Po ničem konkrétním, takže to nemusím nutně pochopit nebo tomu dát logický základ. Svět je složitý. Působí na nás spousty podnětů a informací, ve kterých se nevyznáme. Nevyznáme se ani sami v sobě. Přesto nebo proto všichni toužíme po jednoduchosti. Po jednoduchých odpovědích, jednoduchém žití, po rovnici která popíše celý vesmír. Touha je to veliká, ale tu rovnici nikdy nenajdeme. A vůbec to nevadí. Vlastně mne to fascinuje a baví. Prožívám vztahy a pozoruji svět. Všechnu tu blízkost i dálky slepuji do svých koláží. Co nás tu drží, co nás žene do vesmíru. Lásku, potřebu blízkosti a proti tomu touhu mořeplavců objevovat nové světy. Nejde to zjednodušit. Nejde tomu porozumět, ale jde to cítit. Tak jsou ty moje koláže složité, ale já to jinak neumím, je to můj svět. (Humans. Pardubice. LidePardubice)